Morálka nebo strach

Můžeme říct, že dnes je morálka spíš slovní výpad než nějaké pravidlo v chování, které by lidé ctili či dodržovali. Asi ne všichni. Možné je také to, že úroveň morálky je věkem lidstva stejná, jen se na to zapomíná. Kdo by si taky pamatoval, že Franta byl hajzl. Ale když postaví univerzitu, to se píše všude. :-)
Často řešíme různé morální rozkoly sami v sobě. Přemítáme a vážíme na miskách vah. A vůči svému vlastnímu kodexu hledáme vhodné nebo dostupné řešení. Morálka. Co ona to ale vlastně je ta morálka? Slovo pochází s latinského moralites, což znamená správné chování. Já si myslím, že morálka, a možná by se do toho daly zahrnou i další sociální pojmy, je jen strach z důsledků svých činů. Člověk nezvažuje, jestli udělá to či ono. Už v okamžiku vzniku nějaké otázky máme své preferované řešení. Je rozhodnuto. My zvažujeme důsledky svého činu a co nám z nich vyplyne. Hledáme největší výhody a nejmenší dopady. Chamtivost a strach.

Sobě se líbím a co vám?

Mladík dotahuje uzel kravaty a oprašuje poslední smítko ze svého obleku. Kolem něj se šíří odér smyslného města. Vůně, styl, šarm.
Hladina společenské konverzace se vzrušeně čeří, když na vlnách ostýchavé krásy proplouvá společenskou místnosti dívka v koktejlových šatech barev jara. Krása, okouzlení, smyslnost.
Setkání na chodníku. Podání rukou. Potřesení. Úsměv a rozpřádá se hovor. Úvahy, narážky, vtip, smích, pauza, překvapení.
Situace se kupí a každý denní krok je jich plný. A kde se v nás vytváří obraz toho, jak všechny naše doprovodné projevy působí na okolí? Vytváříme si obrázek. Z čeho? Ze svých pocitů, ze svých přání, z neviditelných gest (rozšířené zorničky), z krutých lží ale i z těch milosrdných. Jak nás blbne stokrát omílaná fráze?
Tobě to ale sluší. (Mluvčí v duchu: Ježiš! ta je snad úplně prdlá. Kolik jí je na takhle krátkou sukni. A ty barvy se k ní nehodí)
Krásná vůně, opravdu. (Mluvčí: Toho snad na sebe vylil kýbl, ne? To je smrad.)
Haha. Vtipné. (Mluvčí: Jo, je to debil)
Zajímavé. (Mluvčí: To je hnusný. Ale přece mu to neřeknu.)
Často slýchám názor, že se přeci dotyčný chce hlavně cítit dobře. Líbit se sám sobě. Ale nelžeme si? Nechtějí být ženy přitažlivé. Nosíkem pohrdat nad mlsnými pohledy, ale v duchu zářit blahem. Nechtějí muži imponovat? Rozvinout svá paví péra a hlasitě hýkat ve znamení svého teritoria?
Určitě jsou obecná pravidla. Určitě v našem sociálním kruhu něco platí. Určitě slova a gesta působí. Ale kde máme vzít ten názor, který má být správný? Nepodlehnout vlastním zárodkům metrosexuality. Čím se líbit a komu? Mnoho slov bylo věnována vnějšímu vzhledu, ale vše platí i pro náš verbální projev. Jaký volit slovník, jaký obsah, jakou formu.
Kdo pro nás budou porotci, zůstává otazníkem.

PS.: Když to po sobě čtu, mám pocit, že jsem původně chtěl uvažovat v trochu jiném tónu. :-D