Morálka nebo strach

Můžeme říct, že dnes je morálka spíš slovní výpad než nějaké pravidlo v chování, které by lidé ctili či dodržovali. Asi ne všichni. Možné je také to, že úroveň morálky je věkem lidstva stejná, jen se na to zapomíná. Kdo by si taky pamatoval, že Franta byl hajzl. Ale když postaví univerzitu, to se píše všude. :-)
Často řešíme různé morální rozkoly sami v sobě. Přemítáme a vážíme na miskách vah. A vůči svému vlastnímu kodexu hledáme vhodné nebo dostupné řešení. Morálka. Co ona to ale vlastně je ta morálka? Slovo pochází s latinského moralites, což znamená správné chování. Já si myslím, že morálka, a možná by se do toho daly zahrnou i další sociální pojmy, je jen strach z důsledků svých činů. Člověk nezvažuje, jestli udělá to či ono. Už v okamžiku vzniku nějaké otázky máme své preferované řešení. Je rozhodnuto. My zvažujeme důsledky svého činu a co nám z nich vyplyne. Hledáme největší výhody a nejmenší dopady. Chamtivost a strach.

O smyslu života

Kdysi jsem přemítal nad chválou, kterou byla ověnčena matka Tereza. Její charitativní síla a celoživotní pomoc druhým. A já si přesto řekl. Myslí na sebe jako každý z nás. Možná si to ani neuvědomujeme, ale i to, že pomáháme druhým nebo jim něco ze sebe dáváme, je vlastně činnost pro blaho našeho já. Protože sobě tím děláme radost nebo přivádíme jiný pozitivní pocit. Je to trochu zvrácené, ale když se nad tím zamyslíte, je to tak.
Každá filozofie i každý z nás si tuto otázku již položil. Jaký je vlastně smysl mého života a smysl životů těch druhých. Jsme jenom loutky v rukou vyšší moci? Hračky nad nimiž se někdo směje a sem tam cvrkne, aby nás srazil do kolen a někdy zase pozvedne z naprostého bláta (viz film Souboj titánů a scéna s figirkou v aréně).
Nebo jsme jenom střípky určitého ekosystému, který koluje sám pro sebe. Náš cíl je se zreprodukovat a vytvořit rozvinutějšího jedince. Možná čekat, až sám sebe zničí nebo se konečně najde predátor člověka silnější.
Já ovšem tvrdím, že smyslem života je hledání, vytváření, přinášení a prožívání uspokojení. Podívejte se na své každodenní zážitky, přání a úkony. Všechny jsou nějak spojeny s uspokojením. Uspokojením hladu, přání, touhy, sebe ze splněného cíle, někoho druhého,...

Každý do Mekky

Malá Sára věděla, že cesta do Ishinoru jí potrvá mnoho dní. Počasí se střídalo tak, jak to poutníkům dělává. Malá dívka se občas připojila k obchodníků, někdy narazila na skupinu cestovatelů ajindy zase na rádoby dobrodruhy. Všichni ji vzali mezi sebe. Vyptávali se, proč jde sama, ale nabídli ji jídlo, pití a nějaké to přespání v suchu.
Když šla sama dlouhé chvíle si krátila pozorováním okolí, přemítáním ahledáním si drobných cílů na své pouti.
Tady bych asi opustil Sáru. Postavu ze Zapomenutého světa. Děvčátko, které bohové svým odchodem zakleli do neměnícího se věku. Když jsem poslouchal nedávno rádio a zrovna běžela zpráva o pouti do Mekky, napadlo mě se pídit po smyslu oné cesty. Nikoliv prvoplánový cíl - vzdát hold symbolu své víry. Ale podívat se na dávné putování. Začíná rozhodnutím opustit na čas svůj denní koloběh, svůj životní rituál a každodenní pouta. Už to je velké rozhodnutí.
Kdysi nebyla auta, letadla, autobusy. Takže cesta musí být vykonána pěšky, částečně třeba lodí, povozem nebo koňmo (v Indii sloňmo). Vyžaduje fyzické úsilí. Nijak významně ji nešlo urychlit. Člověk se smířil s časem, který pouti věnuje.
Někdo vyrazí sám, někdo se skupinou. V obou případech lze přemítat v duchu. Mezi lidmi se dá povídat, vyměňovat názory. Skupiny vyžadují spolupráci. Strasti mohou přinést odhalení vnitřního já. Určitá interakce jiného typu a na jiném místě dává nové podněty.
Také procházíte novými kraji. Noví lidé, nové zvyky. Někde podají ruky. Jinde jsou poutníci ohrožováni, okradeni, stíháni či dokonce odsuzováni. Rej emocí může vířit. Do očí, uší, myšlenek vstupují nové barvy, zvuky, obrazy.
Pro někoho to může být cesta poslední. Jiný nedosáhne cíle a musí znovu vstát a svůj sen se pokusit naplnit příště. Ti šťastní dobudou cíle. Naplní je pocit štěstí, euforie, zážitek. Ale také přijde zklamání a prázdnota.
Návrat zpět. Ale něco v nás zůstává. Poznání, zážitek, naplnění, vzpomínka.
Každý bychom si mohli najít cestu do své Mekky.

Zamračené počítání

Určitá asociativní síť mých myšlenek v reakci na ranní čtení článku Jana Buriana - Co po nás zbyde? - a spojení s rozmáhajícím se pojmem cloud computing (odtud název článku) ve mě vyvolala nutnost se nad tím zamyslet a vyjádřit.
Pominu-li nejsnažší, silně eufemistickou, odpověď nabízí se i jiný příměř. Zbydou toho mraky (zase ten cloud computing). Jak jsem již možná dříve uváděl, existuje teorie, původem od JaCiho (tedy snad), terá říká, že současná doba uchovává informace pohybem mezi lidmi.
Jako příklad lze uvést mail s dobrým vtipem, který jste dostali. Informaci nyní máte. Ten jste rozeslali svým 10 přátelům. (Mimochodem víte, že byla upřesněna studie o tom, přes kolik (známých) lidí se dostanete k jakémukoliv člověku na světě?). Pak o svoji poštu nehodou přijdete. To se mohlo stát i některým vašim kamarádům. Ale určitě ne všem. Takže v tom vašem mraku ta informace zůstává uchována a řetězením nebo vyžádáním se k vám zase může vrátit.
Tohle asi platí do té doby, než nám vypnou proud. :-)

Škatule na lidi

Jak si třídíte lidské bytosti?
Já mám následující pracovní kategorie:
1) lidé kteří říkají nebo dělají něco o čem bych měl přemýšlet
2) lidé, kteří nic nedělají
3) lidé, kteří mlčí a měl bych o tom přemýšlet
4) lidé, které neznám, ale měl bych poznat
5) Chuck Norris

Nahoru, dolu

Lidé stovky let život pěstovali a teď ho konzumují.