Ovládnout či pochopit

Včera při letmém pročítání stránek Čaroděje Zeměmoří jsem narazil na stať, kde je mladému učedníkovi vysvětlován rozdíl mezi iluzí diamantu z kamínku a skutečnou proměnou. Jako táhnutím nitě se mi u toho vybavily různé pohádky a fantasy literatura. Průhledné rozdělení rolí na dobré a zlé, na správné a špatné. A začal jsem přemýšlet o různých cestách k dosažení věcí (míněno i myšlenkových skutků).
Přišlo mi, že existují dva principy. Jeden z nich je snaha věci pochopit a druhá touha je ovládnout. Jejich rozdílnost je až fascinující.
Když se člověk snaží věci pochopit, snaží se o nich přemýšlet a vnímat je jiným pohledem. Často přemítá a vede to k váhavosti. Dokonce bych řekl, že je to neustále se zpomalující tempo, kde se váhání zvětšuje a objekt pochopení zmenšuje. Což může vést až k naprosto zoufalé snaze pochopit nic. Na druhou stranu je to způsob, který je velmi citlivý a ohleduplný. Vnímá dění kolem sebe, snaží se předpovědět následky činů.
Tou druhou variantou je touha ovládnout. Řekl bych faustův syndrom. Spalující horská dráha ženoucí se z kopce dolů. Netřeba nic řešit, jen krmit hlad po dosažení met. A cíle stále stoupají a tempo se zvyšuje. Není třeba se ohlížet, nelze se zastavit. Na konci je to asi přímá cesta do pekel. Je tak ovšem možné prolomit a položit nové hranice. Naznačit nové cíle a objevit nové prostory.
Na konci těchto úvah (I když možná to nebyl konec, jen jedna ze smyček) mě napadlo, že je možné i mezi těmito dvěma principy přestupovat. Nastoupit cestu pokání, či naopak v touze konat věci se nechat strhnout. Díval jsem se na dění kolem sebe, přiřazoval jim tyto dva způsoby a říkal si, kdo může rozhodnout, který je dobrý a který ten špatný??