Na louce strom sám a děsí se bouří
íjaníps es evtěv ytsil étunkmeS
pokoří zemský hněv samotnou mez
ítšed z ipák uodur ákélbo is žu taK
Lidské chmýří poryvy kosí, strom ten však zůstává tak
Světelným mečem vlasy se rozčísnou, paže už hoří
Odchází dar, co zemi dal pít
Ohebné krky zelených trav zvedají hlavy
Člověčí ruka, chtíč mužů, už nemusí tít
Dým k hvězdám směšně se klaní
Kolik staletí ještě mohl si žít
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Tohle je fascinující námět...
úžasný rozpor sil - něčeho dlouhověkého, zdánlivě trvalého....a pomíjivého, neuchopitelného...
čiší z toho soucit se stromem, a přitom Tě přitahuje bouřka...
opatrně,
hraješ si s ohněm.
Okomentovat