I ty starý prosebníku kopni horu do kotníku

Šnečím krokem zvrchu dolů,
kračí hnědé kápě smutně.
Nařadí je tíží notně,
Oči rudé, plné žalu.
Co nás čeká asi dole?

Ó, Pane náš na nebesích
ruce naše už se křiví hrůzou.
snad prosbičky naše malé něco zmůžou
nebudeme lidu pro smích.
Kde je víra tolik pevná?

Pupky mastné hrají si na klokany
lysiny se kryjí pod kapucou.
rady všechny drahé teď jsou.
Začít máme asi z které strany?
To by snad i čert se smál.

Už tu stojí, už to řeší,
hora ta se hloupým směje.
mizí prostor pro naděje,
mnichy práce nepotěší.
Kdo ti z ruky duši sňal?

Vševidoucí, trojjediný zrovna kouká jiným směrem,
žebychom se zdejchli jinam?
věnovat se budem jenom knihám.
Nemohoucí, přejedený to si s sebou určo berem.
Jak se tady zajíc vzal?

Už se cvalné nožky kvikem míjí,
hábit mění tvar svůj v šál,
mníšci hrdí mizí v dál,
Jak si tohle zhřeší bez hostijí?
Kdo by za ty dva kdy lkal.

A už zase k palci hory miří lopaty sirotné
déšť a pláč je zmizí věkem
nebo zloděj skryje vděkem
Proti živlům lidé piší jen příběhy nicotné.
jen houšť, jen dál...