Přespolní běh

Křičel jsem za ní do polí,
utíkej, chvátej, to nebolí,
Strniště zježené vousy,
Vítr ten sekáč čeří vlas,
Vzpomínky do mraků trousí
Nestojím, nesedím, jsem jako plaz.

Polem, trávou nebo blátem
Houní, dýkou nebo drátem
Zašedlá skráňn mě pálící
jen další obraz zrodilas
bere mi dech i zdravici
Směju se, bodám se, nemá to kaz.

Co mi zrak vydřený dovolí,
se střevy ráchá mi e-coli.
Víš, jak rád zpěvy jateční,
kostelní a zvonivý hlas
Sbory nudné, sólisté zbyteční.
Vidina, zdechlina, jitřní sraz

Točí se hlava na oji,
kloužu se polem po loji.
Výraz děsivý spiklence,
jsem jezdec jsem konipas
Můžeš vrátit se k myšlence,
čekání, čekání, na náraz.

Básník

Jsem básník a krev mi teče po řádcích
Jsem kat, stínám hlavy zpupným textům
Jsem bohém, utápím svou vizi v šálcích
Jsem kritik, proto zvedám plamen ke rtům
Vidím, že krev se mění v slzy
Cítím, že má hlava sejde brzy
Slyším na dně šustit zlé draky
Dotýkám se slunce, co mění se v mraky
Byl jsem mužem a tančím s ďáblem
Byl jsem knězem a zůstal jsem blázen
Žil jsem slepý a svou vášní zrazen
Žil jsem lži, pravdou i s bohem
Z popela zrozen, do výhně vhozen
Z komína na zem, s brkem pod zem

Dopis

Mám chuť psát dopis, ale komu?
Mám chuť psát dopis... domů.
Kapka inkoustu a slz spoustu,
Kapka inkoustu se slovy dorostu.
Papír je roztřesený, obrazců na něm není.
Papír je roztřesený, myšlenek zahalení.
Dopis - slova v řádu
Ruka brázdí vlnu na polovinu,
Ruka brázdí vlnu, smrskne vinu.
Hlava pryští fláky, ošumělé braky.
Hlava pryští fláky, hon na mraky.
Vprostřed těla, vidím skrz les.
Vprostřed těla, kdo mě vynalez?
Dopis - stopa na mokřadu.

Vlak

Ještě světélko na mě nesvítí,
ještě vůz na mě se neřítí.
Kráčel jsem smutný ulicí,
zlé věci honily se mi palicí.
Zblízka si prohlížím koleje,
na nebi svítí troleje.
Věci jsem dělal s puncem,
řešit je teď budu koncem.
To se pán v kabině poměje,
má tvář ve stovce na něj se usměje.
Proč pocity zdají se klikaté,
a slepé ulice tak špičaté.
Hraju si s pocity v duchu,
čekám na poslední závan vzruchu.
Chytrý radí mávnutí rukou,
Zřejmě jim na uších srdce tlukou.
Rytmus mává mi na čas,
šmikne mi hlavičku navlas.
Odjedu prvním vlakem,
hravě se vyrovnám s tlakem.
Pražce už kolem mě dunějí,
jede to po druhé koleji.
Směji se myšlence prosté,
bylo to řešení sprosté.

Carpe Diem

Už jsem tento text publikoval na svém původním blogu (Původní blog) v únoru. Je to ovšem takové klasika, že si dovoluji republikovat.

Latinsky: (Horacio; Carmina 1.11)

Tu ne quaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi
finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios
temptaris numeros. ut melius, quidquid erit, pati.
seu pluris hiemes seu tribuit Iuppiter ultimam,
quae nunc oppositis debilitat pumicibus mare
Tyrrhenum: sapias, vina liques et spatio brevi
spem longam reseces. dum loquimur, fugerit invida
aetas: carpe diem quam minimum credula postero.

Česky: (Ktačik version)
Leuconoe neptej se - je tak nebezpečné vědět -
co bohové připraví mně či Tobě. Ani s věštbami babylonskými
si nepohrávej. Lépe je dáti se do křížku s tím, co přijde.
Ať Tě čeká ještě pár zim nebo tuhle Jupiter dal Ti poslední
i teď když kameny buší na břeh s vlnami Tyrrhenského moře:
moudře popíjej svého vína.
Své daleké naděje prostři na kratší čas. Tak jak naše slova plynou,
tak nás závistivý čas opouští. Chop se dne, nespoléhej na zítřek.

Těžké verše

Pro svou potěchu si zde budu uvádět chutné verše z alb Těžkého Pokondra. Vzdávám tímto svůj hold vynikajícímu textaři...

Album: Kuss (2003)
Píseň: Špatné trávení (Sladké mámení)
Verš: natírám žlutý margarín, a usedá na mě zmar a splín.

Album: Safírový Jadel (2005)
Píseň: Míň vody, víc řepy (Don't Worry, Be Happy)
Verš: V dáli slzám Moskva nevěří, hladový se sytým nesvěří.

Album: Safírový Jadel (2005)
Píseň: Bez plomb (Sex Bomb)
Verš: Čas předních tří je dávno pryč, měl hlídač tenkrát dlouhou tyč.

Album: Víc než Gottzila (1998)
Píseň: Jako supi (Something Stupid)
Verš: Z Broadwaye pár balerin si tiše šňupe heroin.

S-ní

Každý muž sní,
že bude s ní,
pannou lesní.
Když živly běsní,
i zloděj kapesní
řádky jí básní.
Chřípí nosní,
zvyky komisní
ona tě sní.
Buď s ní,
oni jsou hnusní,
lvi mlsní.
Mužové vkusní,
trochu honosní
puntíky prsní.
Kdo se zbláZní?
My Z ní.

I ty starý prosebníku kopni horu do kotníku

Šnečím krokem zvrchu dolů,
kračí hnědé kápě smutně.
Nařadí je tíží notně,
Oči rudé, plné žalu.
Co nás čeká asi dole?

Ó, Pane náš na nebesích
ruce naše už se křiví hrůzou.
snad prosbičky naše malé něco zmůžou
nebudeme lidu pro smích.
Kde je víra tolik pevná?

Pupky mastné hrají si na klokany
lysiny se kryjí pod kapucou.
rady všechny drahé teď jsou.
Začít máme asi z které strany?
To by snad i čert se smál.

Už tu stojí, už to řeší,
hora ta se hloupým směje.
mizí prostor pro naděje,
mnichy práce nepotěší.
Kdo ti z ruky duši sňal?

Vševidoucí, trojjediný zrovna kouká jiným směrem,
žebychom se zdejchli jinam?
věnovat se budem jenom knihám.
Nemohoucí, přejedený to si s sebou určo berem.
Jak se tady zajíc vzal?

Už se cvalné nožky kvikem míjí,
hábit mění tvar svůj v šál,
mníšci hrdí mizí v dál,
Jak si tohle zhřeší bez hostijí?
Kdo by za ty dva kdy lkal.

A už zase k palci hory miří lopaty sirotné
déšť a pláč je zmizí věkem
nebo zloděj skryje vděkem
Proti živlům lidé piší jen příběhy nicotné.
jen houšť, jen dál...

Absolutní rým

Jistě my všichni, kteří pamatujeme Neználka, si vybavíme jeho pokusy o absolutní rým. Verš "slunce - blunce" jistě přesahuje svým významem a dokonalostí hranice naší galaxie. Až mnohem později jsem se začal pídit po tom, zda-li existuje takový rým i se skutečnými slovy a takový, po jehož napsání nevypadá autor jako blb. Dnes jsem, při pozornějším studiu písničky Bárka od Al Dhábby, na takový narazil. Gratuluji.

...
nad přízemní horou sutě,
na svých křídlech unesu tě
...

Kde má opat horu kopat

Na špičku velké hory vítra fouká z nebes,
dole u svahu leží dvě lopaty,
ztratily tu své věrné opaty,
starší z nich zkoumal pohyby nebeských těles,
než mu mraky vzaly hvězdy.

Druhý mnich, holá hlava,
psal na zrnko rýže žalmy,
žádná tíže nesnesla ho z palmy,
bratrům všude rady dává,
než mu vítr vzal to zrnko.

Proč se tady víry točí, ptá se každý
rolník hledá vyšší princip,
možná svůj zrak k vínu sklopit,
žádný z plánů nejeví se být už zralý,
než mu z očí zákal sňal.

Slizká vize do mysli se skokem vkrádá,
opati se kývou v souhlas,
přání mají stejné navlas,
boží ruka ať se s horu vypořádá,
než jim démon sebral bdělost.

Jitro kalné venku, uvnitř zeječerné sukno,
před klášterm civí davy,
můžům dvěma klesnou brady,
jaký Jidáš zapsal jejich jména na to plátno,
kdo jim kapku krve sál?

(to be pokračováno...)

Puškinova májová káva

Za námi je potrava
všichni sedí na gauči
každý se teď poptává
bude něco jinačí?
Zatím běží příprava
v konverzaci bujará
a konvice věrný hlas
ku šálku nás zove zas
Hospodyně přináší
temné vody, jemný dým
za ouško ho zachytím
hlasy jemně uháší
Puškinovi oslavu
děkujeme za kávu.

Strom usíná

Na louce strom sám a děsí se bouří
íjaníps es evtěv ytsil étunkmeS
pokoří zemský hněv samotnou mez
ítšed z ipák uodur ákélbo is žu taK
Lidské chmýří poryvy kosí, strom ten však zůstává tak
Světelným mečem vlasy se rozčísnou, paže už hoří
Odchází dar, co zemi dal pít
Ohebné krky zelených trav zvedají hlavy
Člověčí ruka, chtíč mužů, už nemusí tít
Dým k hvězdám směšně se klaní
Kolik staletí ještě mohl si žít