Puškinova májová káva

Za námi je potrava
všichni sedí na gauči
každý se teď poptává
bude něco jinačí?
Zatím běží příprava
v konverzaci bujará
a konvice věrný hlas
ku šálku nás zove zas
Hospodyně přináší
temné vody, jemný dým
za ouško ho zachytím
hlasy jemně uháší
Puškinovi oslavu
děkujeme za kávu.

Čemu se smát?

Po internetu kolujících mailů s hláškami na legendu Chucka Norrise je určitě mnoho.
Já osobně si z nich nejvíc ceních těchto dvou prohlášení:

Chuck Norris napočítal do nekonečna... dvakrát.
Když jde bubák spát, kouká pod postel, jestli tam nemá Chucka Norrise.
Chuck Norris vydrží v nonstopu do zavíračky.
Víte, proč nemohl Chuck Norris hrát v Titaniku? Protože by všechny zachránil.
Ale všechny tyto a jiné veselosti trumfnul následující obrázek. Doteď ve mně vzbuzuje záchvaty smíchu. I když nejvíce asi vynikne lidem spřízněným s hraním kartiček (Magic the Gathering, World of Warcraft Tradicng Card Game a další)

Ovládnout či pochopit

Včera při letmém pročítání stránek Čaroděje Zeměmoří jsem narazil na stať, kde je mladému učedníkovi vysvětlován rozdíl mezi iluzí diamantu z kamínku a skutečnou proměnou. Jako táhnutím nitě se mi u toho vybavily různé pohádky a fantasy literatura. Průhledné rozdělení rolí na dobré a zlé, na správné a špatné. A začal jsem přemýšlet o různých cestách k dosažení věcí (míněno i myšlenkových skutků).
Přišlo mi, že existují dva principy. Jeden z nich je snaha věci pochopit a druhá touha je ovládnout. Jejich rozdílnost je až fascinující.
Když se člověk snaží věci pochopit, snaží se o nich přemýšlet a vnímat je jiným pohledem. Často přemítá a vede to k váhavosti. Dokonce bych řekl, že je to neustále se zpomalující tempo, kde se váhání zvětšuje a objekt pochopení zmenšuje. Což může vést až k naprosto zoufalé snaze pochopit nic. Na druhou stranu je to způsob, který je velmi citlivý a ohleduplný. Vnímá dění kolem sebe, snaží se předpovědět následky činů.
Tou druhou variantou je touha ovládnout. Řekl bych faustův syndrom. Spalující horská dráha ženoucí se z kopce dolů. Netřeba nic řešit, jen krmit hlad po dosažení met. A cíle stále stoupají a tempo se zvyšuje. Není třeba se ohlížet, nelze se zastavit. Na konci je to asi přímá cesta do pekel. Je tak ovšem možné prolomit a položit nové hranice. Naznačit nové cíle a objevit nové prostory.
Na konci těchto úvah (I když možná to nebyl konec, jen jedna ze smyček) mě napadlo, že je možné i mezi těmito dvěma principy přestupovat. Nastoupit cestu pokání, či naopak v touze konat věci se nechat strhnout. Díval jsem se na dění kolem sebe, přiřazoval jim tyto dva způsoby a říkal si, kdo může rozhodnout, který je dobrý a který ten špatný??

Strom usíná

Na louce strom sám a děsí se bouří
íjaníps es evtěv ytsil étunkmeS
pokoří zemský hněv samotnou mez
ítšed z ipák uodur ákélbo is žu taK
Lidské chmýří poryvy kosí, strom ten však zůstává tak
Světelným mečem vlasy se rozčísnou, paže už hoří
Odchází dar, co zemi dal pít
Ohebné krky zelených trav zvedají hlavy
Člověčí ruka, chtíč mužů, už nemusí tít
Dým k hvězdám směšně se klaní
Kolik staletí ještě mohl si žít