Kdysi jsem přemítal nad chválou, kterou byla ověnčena matka Tereza. Její charitativní síla a celoživotní pomoc druhým. A já si přesto řekl. Myslí na sebe jako každý z nás. Možná si to ani neuvědomujeme, ale i to, že pomáháme druhým nebo jim něco ze sebe dáváme, je vlastně činnost pro blaho našeho já. Protože sobě tím děláme radost nebo přivádíme jiný pozitivní pocit. Je to trochu zvrácené, ale když se nad tím zamyslíte, je to tak.
Každá filozofie i každý z nás si tuto otázku již položil. Jaký je vlastně smysl mého života a smysl životů těch druhých. Jsme jenom loutky v rukou vyšší moci? Hračky nad nimiž se někdo směje a sem tam cvrkne, aby nás srazil do kolen a někdy zase pozvedne z naprostého bláta (viz film Souboj titánů a scéna s figirkou v aréně).
Nebo jsme jenom střípky určitého ekosystému, který koluje sám pro sebe. Náš cíl je se zreprodukovat a vytvořit rozvinutějšího jedince. Možná čekat, až sám sebe zničí nebo se konečně najde predátor člověka silnější.
Já ovšem tvrdím, že smyslem života je hledání, vytváření, přinášení a prožívání uspokojení. Podívejte se na své každodenní zážitky, přání a úkony. Všechny jsou nějak spojeny s uspokojením. Uspokojením hladu, přání, touhy, sebe ze splněného cíle, někoho druhého,...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
hmm, jsme loutky ve vlastních rukou... vedeme se tak, jak vnímáme a cítíme a myslíme... je-li tam něco špatně, problém... no dobře, můžeme se vymlouvat na objektivní podmínky
...hledání je smysl, cesta je smysl, to uspokojování je přitom příjemné...
uspokojování druhých je uspokojování sebe na druhou :-)
Přečti si Machovce - Smysl lidské existence, pár stránek.
T.
Myslím že je Ktačiku odvážné tvrdit jaké pohnutky k činům mají různí lidé. Někdy pořádně ani nevíme, jaké pohnutky ženou nás..natož jaké pohnutky ženou druhé. Zajímavá úvaha ale nevím...vím že nic nevím ;)
Okomentovat