Morálka nebo strach

Můžeme říct, že dnes je morálka spíš slovní výpad než nějaké pravidlo v chování, které by lidé ctili či dodržovali. Asi ne všichni. Možné je také to, že úroveň morálky je věkem lidstva stejná, jen se na to zapomíná. Kdo by si taky pamatoval, že Franta byl hajzl. Ale když postaví univerzitu, to se píše všude. :-)
Často řešíme různé morální rozkoly sami v sobě. Přemítáme a vážíme na miskách vah. A vůči svému vlastnímu kodexu hledáme vhodné nebo dostupné řešení. Morálka. Co ona to ale vlastně je ta morálka? Slovo pochází s latinského moralites, což znamená správné chování. Já si myslím, že morálka, a možná by se do toho daly zahrnou i další sociální pojmy, je jen strach z důsledků svých činů. Člověk nezvažuje, jestli udělá to či ono. Už v okamžiku vzniku nějaké otázky máme své preferované řešení. Je rozhodnuto. My zvažujeme důsledky svého činu a co nám z nich vyplyne. Hledáme největší výhody a nejmenší dopady. Chamtivost a strach.

Sobě se líbím a co vám?

Mladík dotahuje uzel kravaty a oprašuje poslední smítko ze svého obleku. Kolem něj se šíří odér smyslného města. Vůně, styl, šarm.
Hladina společenské konverzace se vzrušeně čeří, když na vlnách ostýchavé krásy proplouvá společenskou místnosti dívka v koktejlových šatech barev jara. Krása, okouzlení, smyslnost.
Setkání na chodníku. Podání rukou. Potřesení. Úsměv a rozpřádá se hovor. Úvahy, narážky, vtip, smích, pauza, překvapení.
Situace se kupí a každý denní krok je jich plný. A kde se v nás vytváří obraz toho, jak všechny naše doprovodné projevy působí na okolí? Vytváříme si obrázek. Z čeho? Ze svých pocitů, ze svých přání, z neviditelných gest (rozšířené zorničky), z krutých lží ale i z těch milosrdných. Jak nás blbne stokrát omílaná fráze?
Tobě to ale sluší. (Mluvčí v duchu: Ježiš! ta je snad úplně prdlá. Kolik jí je na takhle krátkou sukni. A ty barvy se k ní nehodí)
Krásná vůně, opravdu. (Mluvčí: Toho snad na sebe vylil kýbl, ne? To je smrad.)
Haha. Vtipné. (Mluvčí: Jo, je to debil)
Zajímavé. (Mluvčí: To je hnusný. Ale přece mu to neřeknu.)
Často slýchám názor, že se přeci dotyčný chce hlavně cítit dobře. Líbit se sám sobě. Ale nelžeme si? Nechtějí být ženy přitažlivé. Nosíkem pohrdat nad mlsnými pohledy, ale v duchu zářit blahem. Nechtějí muži imponovat? Rozvinout svá paví péra a hlasitě hýkat ve znamení svého teritoria?
Určitě jsou obecná pravidla. Určitě v našem sociálním kruhu něco platí. Určitě slova a gesta působí. Ale kde máme vzít ten názor, který má být správný? Nepodlehnout vlastním zárodkům metrosexuality. Čím se líbit a komu? Mnoho slov bylo věnována vnějšímu vzhledu, ale vše platí i pro náš verbální projev. Jaký volit slovník, jaký obsah, jakou formu.
Kdo pro nás budou porotci, zůstává otazníkem.

PS.: Když to po sobě čtu, mám pocit, že jsem původně chtěl uvažovat v trochu jiném tónu. :-D

Carpe Diem

Už jsem tento text publikoval na svém původním blogu (Původní blog) v únoru. Je to ovšem takové klasika, že si dovoluji republikovat.

Latinsky: (Horacio; Carmina 1.11)

Tu ne quaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi
finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios
temptaris numeros. ut melius, quidquid erit, pati.
seu pluris hiemes seu tribuit Iuppiter ultimam,
quae nunc oppositis debilitat pumicibus mare
Tyrrhenum: sapias, vina liques et spatio brevi
spem longam reseces. dum loquimur, fugerit invida
aetas: carpe diem quam minimum credula postero.

Česky: (Ktačik version)
Leuconoe neptej se - je tak nebezpečné vědět -
co bohové připraví mně či Tobě. Ani s věštbami babylonskými
si nepohrávej. Lépe je dáti se do křížku s tím, co přijde.
Ať Tě čeká ještě pár zim nebo tuhle Jupiter dal Ti poslední
i teď když kameny buší na břeh s vlnami Tyrrhenského moře:
moudře popíjej svého vína.
Své daleké naděje prostři na kratší čas. Tak jak naše slova plynou,
tak nás závistivý čas opouští. Chop se dne, nespoléhej na zítřek.

O smyslu života

Kdysi jsem přemítal nad chválou, kterou byla ověnčena matka Tereza. Její charitativní síla a celoživotní pomoc druhým. A já si přesto řekl. Myslí na sebe jako každý z nás. Možná si to ani neuvědomujeme, ale i to, že pomáháme druhým nebo jim něco ze sebe dáváme, je vlastně činnost pro blaho našeho já. Protože sobě tím děláme radost nebo přivádíme jiný pozitivní pocit. Je to trochu zvrácené, ale když se nad tím zamyslíte, je to tak.
Každá filozofie i každý z nás si tuto otázku již položil. Jaký je vlastně smysl mého života a smysl životů těch druhých. Jsme jenom loutky v rukou vyšší moci? Hračky nad nimiž se někdo směje a sem tam cvrkne, aby nás srazil do kolen a někdy zase pozvedne z naprostého bláta (viz film Souboj titánů a scéna s figirkou v aréně).
Nebo jsme jenom střípky určitého ekosystému, který koluje sám pro sebe. Náš cíl je se zreprodukovat a vytvořit rozvinutějšího jedince. Možná čekat, až sám sebe zničí nebo se konečně najde predátor člověka silnější.
Já ovšem tvrdím, že smyslem života je hledání, vytváření, přinášení a prožívání uspokojení. Podívejte se na své každodenní zážitky, přání a úkony. Všechny jsou nějak spojeny s uspokojením. Uspokojením hladu, přání, touhy, sebe ze splněného cíle, někoho druhého,...

Těžké verše

Pro svou potěchu si zde budu uvádět chutné verše z alb Těžkého Pokondra. Vzdávám tímto svůj hold vynikajícímu textaři...

Album: Kuss (2003)
Píseň: Špatné trávení (Sladké mámení)
Verš: natírám žlutý margarín, a usedá na mě zmar a splín.

Album: Safírový Jadel (2005)
Píseň: Míň vody, víc řepy (Don't Worry, Be Happy)
Verš: V dáli slzám Moskva nevěří, hladový se sytým nesvěří.

Album: Safírový Jadel (2005)
Píseň: Bez plomb (Sex Bomb)
Verš: Čas předních tří je dávno pryč, měl hlídač tenkrát dlouhou tyč.

Album: Víc než Gottzila (1998)
Píseň: Jako supi (Something Stupid)
Verš: Z Broadwaye pár balerin si tiše šňupe heroin.

S-ní

Každý muž sní,
že bude s ní,
pannou lesní.
Když živly běsní,
i zloděj kapesní
řádky jí básní.
Chřípí nosní,
zvyky komisní
ona tě sní.
Buď s ní,
oni jsou hnusní,
lvi mlsní.
Mužové vkusní,
trochu honosní
puntíky prsní.
Kdo se zbláZní?
My Z ní.

I ty starý prosebníku kopni horu do kotníku

Šnečím krokem zvrchu dolů,
kračí hnědé kápě smutně.
Nařadí je tíží notně,
Oči rudé, plné žalu.
Co nás čeká asi dole?

Ó, Pane náš na nebesích
ruce naše už se křiví hrůzou.
snad prosbičky naše malé něco zmůžou
nebudeme lidu pro smích.
Kde je víra tolik pevná?

Pupky mastné hrají si na klokany
lysiny se kryjí pod kapucou.
rady všechny drahé teď jsou.
Začít máme asi z které strany?
To by snad i čert se smál.

Už tu stojí, už to řeší,
hora ta se hloupým směje.
mizí prostor pro naděje,
mnichy práce nepotěší.
Kdo ti z ruky duši sňal?

Vševidoucí, trojjediný zrovna kouká jiným směrem,
žebychom se zdejchli jinam?
věnovat se budem jenom knihám.
Nemohoucí, přejedený to si s sebou určo berem.
Jak se tady zajíc vzal?

Už se cvalné nožky kvikem míjí,
hábit mění tvar svůj v šál,
mníšci hrdí mizí v dál,
Jak si tohle zhřeší bez hostijí?
Kdo by za ty dva kdy lkal.

A už zase k palci hory miří lopaty sirotné
déšť a pláč je zmizí věkem
nebo zloděj skryje vděkem
Proti živlům lidé piší jen příběhy nicotné.
jen houšť, jen dál...

Míň pruhů, víc Praha

Parafrází na známé vietnamské úsloví bych zahájil svoji myšlenkou plnou vzteku a bezmoci. Nevím, zda-li je možné takto veřejně hanět ty ... a ... a ... a ... (libovolně doplňtě vulgární slova na d, č, p, k, z) ze zastupitelstva Prahy 2, kteří schválili zúžení magistrály v Legerově ulici. Každý z nich by tam měl po pracovní době 2 hodiny stát mezi auty. Popřípadě bych umožnil veřejné lynčování.
Ať žije ekologie!

Ubývá gentlmenů, ubývá žen středního proudu

Již delší dobu si kladu následující otázku. Ubývá žen středního proudu? Co mě k tomu vede a co kolem sebe pozoruji? Asi bych začal upraveným citátem z písně Franka Zappy:
feminismus se šíří lánem
nebyl jsem připráááven.
Vidím, že klasický střední proud normální ženy se úží a na obou stranách sílí nové odnože. Pracovně bych je mohl nazvat feministky a prostitutky.
Zatímco první skupina boří akademické a kariérní výšiny, druhá obratně využívá svého diamantového daru (i když dalo by se napsat i dolu). Prvně jmenované v různé míře věří, že pravda je na jejich straně,a určitě do 2015 vynaleznou nějaký insekticid na šovinistický hmyz. Druhá skupina si mnohdy nemyslí nic. A nebo své myšlenky obratně maskuje a překrucuje a pod rouškou poslušné blbky vede vlastní život. Kde je rodina - základ státu?
Co může být příčinou? Ano, určitě ubýtek taktu a příkladného chování ze strany mužů. Ale je celý oříšek v tom? Není. Když chcete slečně podržet dveře a ona ani obratně nezpomalí, aby vám dala pár kroků náskok, jak se pak chopit madla. Z elegantní situace se stává boj o kliku.
Určitě vše startuje v rodině. Dobrý příklad a trocha peskování v tomto případě přinese své ovoce. Matně si vybavuji svého tatínka, jak mě učil psát blahopřejné a pozdravné pohledy a dopisy. Trochu kruté, ale dnes bych za to vyjadřuji svůj dík.
I občasnká výchova (nebo jak se teď ten předmět jmenuje) by měla sehrát svojí roli. Místo planých pindů nad Descartem (a já mám filozofii moc rád) naučit podávat ruku. Snad z nás nezbudou jen prsa v kravatě, děvky a burani. :-D

Absolutní rým

Jistě my všichni, kteří pamatujeme Neználka, si vybavíme jeho pokusy o absolutní rým. Verš "slunce - blunce" jistě přesahuje svým významem a dokonalostí hranice naší galaxie. Až mnohem později jsem se začal pídit po tom, zda-li existuje takový rým i se skutečnými slovy a takový, po jehož napsání nevypadá autor jako blb. Dnes jsem, při pozornějším studiu písničky Bárka od Al Dhábby, na takový narazil. Gratuluji.

...
nad přízemní horou sutě,
na svých křídlech unesu tě
...

Kde má opat horu kopat

Na špičku velké hory vítra fouká z nebes,
dole u svahu leží dvě lopaty,
ztratily tu své věrné opaty,
starší z nich zkoumal pohyby nebeských těles,
než mu mraky vzaly hvězdy.

Druhý mnich, holá hlava,
psal na zrnko rýže žalmy,
žádná tíže nesnesla ho z palmy,
bratrům všude rady dává,
než mu vítr vzal to zrnko.

Proč se tady víry točí, ptá se každý
rolník hledá vyšší princip,
možná svůj zrak k vínu sklopit,
žádný z plánů nejeví se být už zralý,
než mu z očí zákal sňal.

Slizká vize do mysli se skokem vkrádá,
opati se kývou v souhlas,
přání mají stejné navlas,
boží ruka ať se s horu vypořádá,
než jim démon sebral bdělost.

Jitro kalné venku, uvnitř zeječerné sukno,
před klášterm civí davy,
můžům dvěma klesnou brady,
jaký Jidáš zapsal jejich jména na to plátno,
kdo jim kapku krve sál?

(to be pokračováno...)

Ksichtkniha jede

Zaznamenal jsem ve svém okolí silný rozmach elektronického sdružování. Skoro jako malá lavina se šíří počet uživatelů sociální sítě Facebook. Tedy možná i jiných, ale já jsem a pozoruji hlavně tuto.
Podívám-li se na takový web z technického hlediska, musím říct, že se jedná o vynikající zpracování perfektního nápadu. Plný sociální dopad nemohu posoudit, ale rozhodně mě to baví a je to prima.
Tak neváhejte a i vy se připojte. Nevystrkujte pr..l, ale obličej.
I když teď mě napadá, že řiťbuk by zněl hezky česky.

Odchází velký muž

Přečetl jsem si některé z výroky odcházející prezidenta spojených států a musím říct, že to byl velký muž a na jeho slova ještě dojde. Skoro mi připomněl slovutné indiánské náčelníky. Zde je několik jeho myšlenek, které by nikdy neměly být zapomenuty.
Dal si jasný cíl v ekologii:
Vím, že lidské bytosti a ryby spolu mohou žít v míru.
Nebál se prosazovat radikální postupy:
Většina Iráčanů chce žít v mírovém, svobodném světě. A my je najdeme a postavíme před soud.
Neustále bděl na bezpečím své země:
Naši nepřátelé jsou vynalézaví a nápadití, a my také. Nepřestávají vymýšlet nové způsoby, jak ublížit této zemi a jejím lidem, a my také.
Dopřával lidem jejich radosti:
Příliš mnoho dobrých lékařů odchází z oboru. Příliš mnoho porodníků a gynekologů nemůže praktikovat svou lásku k ženám po celé zemi.

Ať žije bílý muž z Bílého domu!