Dopis

Mám chuť psát dopis, ale komu?
Mám chuť psát dopis... domů.
Kapka inkoustu a slz spoustu,
Kapka inkoustu se slovy dorostu.
Papír je roztřesený, obrazců na něm není.
Papír je roztřesený, myšlenek zahalení.
Dopis - slova v řádu
Ruka brázdí vlnu na polovinu,
Ruka brázdí vlnu, smrskne vinu.
Hlava pryští fláky, ošumělé braky.
Hlava pryští fláky, hon na mraky.
Vprostřed těla, vidím skrz les.
Vprostřed těla, kdo mě vynalez?
Dopis - stopa na mokřadu.

Vlak

Ještě světélko na mě nesvítí,
ještě vůz na mě se neřítí.
Kráčel jsem smutný ulicí,
zlé věci honily se mi palicí.
Zblízka si prohlížím koleje,
na nebi svítí troleje.
Věci jsem dělal s puncem,
řešit je teď budu koncem.
To se pán v kabině poměje,
má tvář ve stovce na něj se usměje.
Proč pocity zdají se klikaté,
a slepé ulice tak špičaté.
Hraju si s pocity v duchu,
čekám na poslední závan vzruchu.
Chytrý radí mávnutí rukou,
Zřejmě jim na uších srdce tlukou.
Rytmus mává mi na čas,
šmikne mi hlavičku navlas.
Odjedu prvním vlakem,
hravě se vyrovnám s tlakem.
Pražce už kolem mě dunějí,
jede to po druhé koleji.
Směji se myšlence prosté,
bylo to řešení sprosté.

Muži, ženy a boty

Dnes u oběda jsem pozoroval středního svalovce egocentrika. Na co můj zrak padl nakonec byly boty.
Nevzpomínám si, od kdy se o pozorování bot zajímám. Utkvěla mi pouze v hlavě zmínka z článku, který rozebíral různé nesmysly s známou herečkou. Teď nemohu určit, jestli to byla Paulová nebo Asterová. Výše zmiňovaná vyzdvihovala, jak je pro ní pohled na boty muže důležité. Jaké má a zda-li jsou vyčištěné a ošetřené. Úplně jsem si představoval, jak by to asi elegantní muži zvládali, kdyby nejezdili autem až před práh.
Ovšem zpět k pánovi z oběda. Měl na nohou mírně metrosexuální boty sportovního typu. Ovšem ušmudlané a mírně poničené. Tak jsem začal přemýšlet, jestli když se ženy zajímají o boty, tak je to proto, že na botách se odráží charakter. Nebo jsou prostě na boty ujeté (ale to vlastně také odráží jejich charakter,) a proto předpokládají to samé i u protějšků.
A obráceně se zabýval úvahami, jestli si muž vybírá ženu stejně jako svoje boty? A taky se o ní stejně stará? Tenhle muž by měl asi hezkou, mírně jetou, sportovkyni.

Je tu nějaké nonego?

Před usnutím obvykle přemítám na spoustou věcí. Mívám i dobré nápady. Ty jsou ovšem ve velké míře do rána zapomenuty. Jedna myšlenka mi ale v hlavě uvízla. Ptal jsem se sám sebe, proč si píšu blog. A také proč je na internetu tolik blogů?
Člověku je přirozené svůj názor předávat dál, získávat pro něj nové příznivce a takto prosazovat svoji dominanci. Problém pak může nastat, když vás nikdo neposlouchá. A to se, myslím, dnes děje. každý se chce vyjádřit k tématu, ale není komu to sdělit. Tak si lidé píší blogy na internetu. Na médiu, kde jsou všichni. Někdo je úspěšný, zajímavý, originální nebo kontroverzní a tak si najde příznivce a slávu. A také pilný. Protože staré články si nikdo moc opakovaně nečte. Ostatní mají svůj malý blodžík s několika příznivci a náhodnými čtenáři a jsou také spokojení. Jako já. :-)
nemluvě o tom, že mnoho dnes můžete telegraficky vyjádřit na Knize tváří, Pípáku nebo jiné sociální službě.
Na poslední řádky úvahy se vždy hodí nějaké rozuzlení nebo morální poučení. (Teď mě napadá, jestli existuje také nemorální poučení?) Tady žádné nebude. I když kdybych napsal, že za všechno může porno, tak třeba o pár tisíc míst stoupnu na Googlu. Ale jo. Našel jsem motto pro názorové zítřky:
Lidé všech zemí, vyjátřete se! :-D

Konečně nápad?

Po nekonečném hloubání a vzdávání se jsem možná konečně uhodil na hřebíček. Protagonisty mých budoucích povídek a možná i většího příběhu budou Sára a Nartis. Sára je malá holčička s velkými schopnostmi, které odchod bohů ze Zapomenutého světa zastavil fyzické stárnutí (Trochu to připomíná Interview s upírem, že?). Sára je člověk-chiméra. Její tělo je složeno z buněk dvou lidí. Nartis je duše dvojčete splynuvšího se Sárou.

Nejvíc fuj

Protože už se tu dlouho nic neobjevilo a moji pravidelní čtenáři mají jistě okousané nehty až k loktům, přidávám krátký post. Časem ho možná rozšířím o další body. Hezky si tady začnu shromažďovat písničky, které nejvíc nemám rád.

1. Marika Gombitová - Koloseum (Mauzoleum)
2. Jana Kratochvílová - V stínu kapradiny (V stínu batožiny)
3. Lucie Bílá - Vokurky (Brambůrky)
4. další žalozpěvy například od Marka Ztraceného
5. Peter Nagy - Kristínka iba spí (Krišpýnka)

Morálka nebo strach

Můžeme říct, že dnes je morálka spíš slovní výpad než nějaké pravidlo v chování, které by lidé ctili či dodržovali. Asi ne všichni. Možné je také to, že úroveň morálky je věkem lidstva stejná, jen se na to zapomíná. Kdo by si taky pamatoval, že Franta byl hajzl. Ale když postaví univerzitu, to se píše všude. :-)
Často řešíme různé morální rozkoly sami v sobě. Přemítáme a vážíme na miskách vah. A vůči svému vlastnímu kodexu hledáme vhodné nebo dostupné řešení. Morálka. Co ona to ale vlastně je ta morálka? Slovo pochází s latinského moralites, což znamená správné chování. Já si myslím, že morálka, a možná by se do toho daly zahrnou i další sociální pojmy, je jen strach z důsledků svých činů. Člověk nezvažuje, jestli udělá to či ono. Už v okamžiku vzniku nějaké otázky máme své preferované řešení. Je rozhodnuto. My zvažujeme důsledky svého činu a co nám z nich vyplyne. Hledáme největší výhody a nejmenší dopady. Chamtivost a strach.